Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jako blesk obletěla na začátku roku 1992 všechny fanoušky kapely zpráva, že kompletní rytmika Jens Becker a Mr. AC odchází (oba založili spolek X-WILD, jenž poté vydal tři vcelku slušná speedová alba, inspirovaná samozřejmě původně mateřskými RUNNING WILD, a zatímco Mr. AC se posléze začal věnovat manažerské práci, Becker od r. 1998 a alba „Knights Of The Cross“ funguje u rovněž německých GRAVE DIGGER) a začíná se hledat náhrada. Jenže německá scéna byla v té době pochopitelně bohatě zásobená, a tak noví Rolfovi souputníci Thomas „Bodo“ Smuszynski a starý známý bicmen Stefan Schwarzmann, zvednuvší kotvy od ex-acceptovských U.D.O., na sebe nenechali dlouho čekat.
Prvním signálem jejich spolupráce pod hlavičkou RUNNING WILD byl těsně před novým albem maxi-singl „Lead Or Gold“ (s jinak nikdy neuveřejněnými skladbami „Hanged, Drawn and Quartered“ a „Win Or Be Drowned“ na B-straně), nicméně to hlavní přišlo až se samotným albem. Aby nedošlo ke zmýlené, tím že jsem „Pile Of Skulls“ ve vztahu k předešlým albům pasoval do jakéhosi posla nové tváře kapely, jsem rozhodně neměl na mysli to, že by kapela nějakým strmým kotrmelcem opustila všechno to, co v minulých letech vybudovala, to rozhodně ne. Spíš jsem tím chtěl vyjádřit slyšitelnou změnu hudebního výrazu skupiny, spočívající v tom, že na tomhle albu RUNNING WILD (potažmo Rolf Kasparek, který je znovu, krom titulní skladby z pera Axela Morgana, podepsán pod kompletním obsahem desky) za prvé začínají výrazně rozlišovat skladby pomalé, vedené v klasickém tempu alá AC/DC, a tradiční ´vypalovačky´, tedy skladby vedené v daných možnostech naopak v tom nejrychlejším tempu, když pro jiný rytmus (na rozdíl od minulosti) prakticky nezbývá místo, a za druhé, že se pozvolna (i když na úchvatné melodie v žádném případě nemohou zapomenout!) začínají opět trochu více věnovat poctivé riffové práci, samozřejmě v dobovém duchu, protože časy „Gates To Purgatory“ jsou pochopitelně nenávratně pryč.
Ale abych byl konkrétní. Hrůzostrašně pojmenované CD („Hromada lebek“) otvírá skvěle gradující instrumentálka „Chamber Of Lies“ a pak přichází vkusně střižený komplet skladeb, charakterizujících obě výše popsané tváře tohoto alba. Mezi těmi pomalejšími je to zejména mrazivá „Black Wings Of Death“ (při níž jsem pochopil, proč se říkává „jakoby na mě sáhla sama smrt“), syrová „Roaring Thunder“ nebo přímá „White Buffalo“ a na druhé straně pak třeskutá „Whirlwind“, melodicky nedostižná titulní „Pile Of Skulls“ či předposlední „Jenning´s Revenge“, v níž se Rolfovi, sice ne nějak výrazně, ale jinak vcelku slyšitelně vpletl do cesty jeden z ústředních motivů skladby „Genghis Khan“ z již zmíněného debutu.
Na albu můžeme také znovu zaznamenat zvýšený zájem o pirátskou tématiku, prezentovaný skladbami „Lead Or Gold“ a zejména závěrečným, 11:13 minut trvajícím výletem na bájný Stevensonův Ostrov pokladů „Treasure Island“, ve kterém Rolf tentokrát už doopravdy nastartoval svoji zálibu v rozsáhlých a rozmanitých hudebních ságách, tak jak to naznačil na albu „Port Royal“. Pirátský koráb zkrátka nabral nový směr, ve vzduchu začínala být cítit magnetická bouře a na konečcích ráhen a špicce přídi se pomalu začínaly zjevovat malé Eliášovy ohně. A chybělo už jen velmi málo, aby se rozhořely tím nejjasnějším plamenem.
1. Chamber Of Lies
2. Whirlwind
3. Sinister Eye
4. Black Wings of Death
5. Fistful of Dynamite
6. Roaring Thunder
7. Pile Of Skulls
8. Lead Or Gold
9. White Buffalo
10. Jenning´s Revenge
11. Treasure Island
Tak teď nevím,jestli slyším jinak než ostatní,kteří tohle album hodnotili přede mnou,ale dle mého názoru,je to shit největší extratřídy,bezduché a primitivní.Pouze dvě opravdu zajímavé skladby,a to Fistful Of Dynamite a titulní Pile Of Skulls,no a kolem neuvěřitelné množství vaty.Tak to né,tak vysoké hodnocení si to nezaslouží,to je třeba snížit.
Kytarista Wes Thrailkill se svými druhy předvádí další instrumentální divočinu, která kromě metalové progrese nabízí i odbočky do mathrocku, djentu, nebo dokonce i elektroniky. Fanoušky kytarových hrdinů typu PLINI určitě potěší.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.